Navigace:

Úvodní stránka > Obec Lesonice > Historie a památky > Z historie Lesonic >


Czechpoint

Z historie Lesonic

Lesonice – dříve Horní Lesonice – se v pramenech poprvé připomínají roku 1190 v zakládající listině kláštera louckého. Prvními světskými feudály, kteří drželi Lesonice, byli roku 1225 Lutold a Chřipek z Lesonic, roku 1235 Všebor a v letech 1278-79 Branislav z Lesonic. Roku 1364 se část vsi dostala do rukou Jimrama z Jakubova z rodu pánů z Pernštejna. Vedle Horních Lesonic se vyskytovaly samostatně i Dolní Lesonice, které roku 1610 buď zanikly nebo se spojily s Horními Lesonicemi. Roku 1634 vlastnil panství Horní Lesonice, ke kterému tehdy už patřila Cidlina a Babice se dvěma pustými vesnicemi: Blatnou a Martinicemi, Adam Jiří Falkenheim z Glošku a od něj je koupil Adam Ladislav Věžník. Ten začal lesonické panství velkoryse rozšiřovat. Výměnou za Balíkov roku 1639 připojil Šebkovice s Lesůňkami a Milaticemi a roku 1650 přikoupil Červený Martínkov s Cidlinou a Horkami. Po útrapách třicetileté války tak A.L. Věžník hospodářskou situaci panství ještě zhoršil.


Roku 1669 převedl A.L. Věžník zadlužené panství na svého syna Markvarda. Ten založil v Martínkově železárny. Od roku 1689 byl majitelem panství Karel Gotfried Aichpichl, který rozšířil panství již roku 1690 o statek slavický a roku 1695 ratibořický. Jeho syn Josef Ignác připojil ještě roku 1720 statek výčapský. Přikoupené statky nikdy zcela nesplynuly s původním panstvím v jeden celek. Bývaly nazývány Dolním panstvím, původní panství lesonické pak Horním panstvím.


Nepříznivé poměry začaly za vlády posledního z Aichplichů, Karla Rudolfa. Za nemocného pána vládli vrchnostenští úředníci, nemilosrdně týrali a vykořisťovali poddaný lid. Novým majitelem panství se stal po smrti Karla Rudolfa Aichplicha hrabě Nadasda. Robotní povinnosti byly vymáhány ještě důsledněji. Nejtěžším břemenem byla ruční robota.


Roku 1775 vypuklo v českých zemích poslední velké nevolnické povstání. Vzbouřený poddaný lid se domáhal na vrchnostech zrušení robotních povinností podle domněle utajovaného císařského patentu. Nepokoje postihly také velkou část Moravy a vyvrcholily povstáním na lesonickém panství 25. a 26. července 1775. Hlavními iniciátory vzpoury byli martínkovský burmistr Jan Tržil a slavický rychtář Jiří Čech. Jan Tržil sepsal žádost o zrušení ručních robot hraběti Nadasdymu a po jeho odmítnutí krajskému úřadu. Od 26. června nikdo z poddaných nevykonával ruční robotu a i ostatní robotní povinnosti takřka nikdo neplnil Vzpoura lavinovitě zachvátila celé panství. Na žádost majitele lesonického panství bylo zatčeno dvacet poddaných. Když byli 25. července přivedeni na lesonický zámek, několik set sedláků svolaných narychlo ze všech vsí panství vylomilo zámeckou bránu a dožadovalo se jejich propuštění. Panští úředníci propustili zatčené sedláky. 26. července přišla setina vojska, ale i vzbouřených poddaných před zámkem přibylo. Ozbrojeni pouze holemi, klacky a kamením neohroženě napadli vojenskou posilu. Zranili 12 vojáků. Po salvě z vojenských pušek zůstalo ležet na nádvoří zámku šest mrtvých a dvacet pět těžce raněných poddaných.


Podle rozhodnutí Marie Terezie měli být vůdci lesonického povstání potrestáni smrtí. Teprve po několika dnech císařovna zmírnila své rozhodnutí. Hlavní viníci – Jan Tržil, Jiří Čech a Matěj Malý byli odsouzeni k vrchnostenské robotě v řetězech. Matěj Malý jako hlavní podněcovatel krvavé srážky s vojskem byl navíc potrestán jednohodinovým potupným stáním před znojemskou radnicí s nápisem „Lesonický buřič“.


V Lesonicích se opět střídala vrchnost za vrchností. Po hraběti Nadasdym držela panství od roku 1810 hraběnka Terezie Trautmannsdorfová, která je prodala hraběnce Emilii Reichenbachové. Poté byla vlastníkem panství od roku 1880 princezna Löwenstein-Wertheim-Freudenberg, po níž je zdědil roku 1929 Udon, princ Löwenstein-Wertheim-Freudenberg.


V druhé polovině 18. století a v první polovině 19. století došlo k prudkému růstu populace. Roku 1927 bylo v Lesonicích 79 domů s 588 obyvateli.


Roku 1890 byla v lesonickém zámku zřízena jednotřídní škola. O čtyři léta později byla škola rozšířena na dvoutřídku. Chodilo do ní 120 žáků.


Roku 1921 byla v Lesonicích zřízena četnická stanice, o rok později byla budova panského pivovaru přestavěna na tzv. obecní dům, kde bylo sídlo obecního úřadu a kontribučenské záložny. V roce 1930 byla provedena elektrifikace obce.


Dne 1. března 1950 bylo založeno v Lesonicích JZD II. typu. V roce 1965 proběhlo sloučení JZD Lesonice s JZD Cidlina a v březnu 1972 s JZD Nová cesta se sídlem v Babicích. Od roku 1956 je obec spojena s osadou Horní Lažany.


V budově zámku bylo roku 1950 založeno lesnické učiliště a v pravém křídle zdravotnické středisko a základní devítiletá škola (1. až 5. ročník) modernizována v roce 1975.


Pamětní deska na budově zámku připomíná nevolnické povstání na lesonickém panství roku 1775.

Podrobný popis  historického vývoje osídlení a tavebních památe je uveden v publikaci Jaroslava Sadílka LESONICE Historický vývoj stavebních památek a osídlení obce         textová část          titulní list